Jak jsem se dostal k triatlonu

Plavec, který zkusil všechno

Než jsem našel triatlon, vyzkoušel jsem spoustu sportů: tenis, basketbal i atletiku. Z atletiky jsem si odnesl běžecký základ. Nejvíc mě ale bavilo závodní plavání. Plaval jsem od osmi let za SKP Nymburk až do osmnácti, devatenácti let.

S triatlonem jsem začal v patnácti, čistě ze srandy. Trénoval jsem sám a jen okrajově: občas kolo, občas běh, hlavně jako doplněk k plaveckým tréninkům. Moc jsem se v tom neviděl.

První závod: Železný muž Vyžlovka

Můj první triatlon byl Železný muž Vyžlovka, kratší sprint: 400 metrů plavání, 12 kilometrů na kole a 4 kilometry běhu. Pamatuju si, že jsem běh nějak doběhl a byl jsem úplně mrtvý. Ale bavilo mě to.

Nejvíc mě chytlo, že když člověk nemá den v jedné disciplíně, může to dohnat v další. Když se nepovede plavání, možná se rozjede kolo. Na delších tratích se závod mění z hodiny na hodinu a právě to dělá závodění zajímavé.

Czechman a rozhodnutí jít naplno

Zlom přišel v roce 2024, v osmnácti, když jsem jel svou první půlku IRONMANA, Czechman. Dojel jsem za 4:44, což je na první půlku dobrý čas. Tam jsem poprvé viděl, že mám potenciál. Potvrdil mi to i Michal Štefan z Cardiolabu, kde jsem ten rok dělal zátěžové testy, abych věděl, na čem jsem a jak postupovat dál.

Okolí mě od toho zpočátku odrazovalo. Ať si sportu vážím jako zábavy, není to nic důležitého a stačí závod dojet. Já jsem ale chtěl zkusit, jaký je ten vyšší level. Jaká je to rychlost, kam člověka posune a jak změní jeho život.

Trenéři

Začal jsem hledat a našel jsem svého prvního trenéra. K výkonnostnímu triatlonu mě přivedl hezky. Ukázal mi, jak může vypadat struktura týdne a strukturované tréninky na kole i v běhu z pohledu středních tratí. Postupem času jsme se ale názorem i přístupem ke sportu rozcházeli, a tak jsme se na začátku sezóny 2026 rozloučili.

Chvíli jsem pokračoval sám a pak jsem nastoupil pod Tomáše Řenče. Vrátil mi chuť do tréninků a pomohl mi z menšího vyhoření. Díky němu jsem sezónu 2026 zachránil.

Kdo mě podporuje

Největší oporou jsou pro mě rodiče a moje přítelkyně Maruška. Musí zvládat i moji unavenou verzi. Při takovém objemu zabere trénink zhruba třetinu života, další třetinu škola nebo práce a zbytek je na všechno ostatní. Je to náročné i pro lidi kolem mě, ale zároveň nás to sbližuje.

Co je na triatlonu nejtěžší

Nejtěžší není samotný trénink, ale všechno to skloubit. Máme 24 hodin a 7 dní v týdnu a pořád se to točí dokola: trénink, spánek, škola, povinnosti. Pak přijde závod, chvíle odpočinku a jede se dál.

V unavených fázích bolí celé tělo. Člověk se špatně vyspí, a stejně musí na trénink a k tomu řešit běžný život. Lidé se na vás pak dívají jako na blázna, když řeknete, že jste ten den odjeli dvou až tříhodinové kolo a mezitím se učili na test.

Skloubit studentský život a trénink znamená často učit se přímo na tréninku. Při delším lehkém kole na trenažéru si vezmu učebnici a přijde mi normální, že mi do ní kape pot. Každou větu musím přečíst dvakrát nebo třikrát, protože s vyšším tepem to do hlavy leze pomaleji.

Co mi triatlon dává

Triatlon dává spoustu věcí i mimo sport. Disciplínu, nové lidi a nové informace. Je to mladý sport, který se pořád vyvíjí. Kdo se o něj zajímá, tomu pořád tečou novinky, ať už v aerodynamice na kole, nebo ve výživě.

Něco z toho je trend na jednu sezónu a další rok se ukáže, že to byl nesmysl. Je to pokus a omyl. A právě to mě na triatlonu baví: pořád je co zkoušet a kam se posouvat.